Velkoformátová dlažba přináší do malých koupelen zásadní problém: čím větší formát, tím méně spár, ale také tím méně prostoru pro kompromisy. Zatímco v otevřeném prostoru lze řezné schéma navrhnout téměř libovolně, v koupelně o rozloze čtyř metrů čtverečních rozhoduje každý centimetr. Cílem je minimalizovat počet řezů, skrýt je do méně exponovaných míst a zároveň zachovat symetrii, která prostor opticky nezatíží.

Základem je zaměření skutečných rozměrů, nikoliv těch z projektové dokumentace. Stěny nebývají pravoúhlé a podlaha málokdy vodorovná. Před samotným návrhem řezného plánu je proto nutné zjistit odchylky v rozích a u stěn. Teprve pak lze rozhodnout, zda dlaždici položit na střed místnosti, nebo ji zarovnat k jedné dominantní stěně. Při velkém formátu se každá nepřesnost násobí, a to jak vizuálně, tak při samotné pokládce. Praktické postupy, jak zvládnout velký formát v malé koupelně, najdete na vbjewellery.cz, kde se problematice věnují podrobněji.

Řezný plán by měl vycházet z toho, kde budou vidět celé formáty a kde je možné řez schovat. Ideální je umístit řezy do rohů, pod závěsný nábytek nebo za sanitární keramiku. Pokud to dispozice dovolí, vyplatí se začít pokládat od vstupu, protože první pohled návštěvníka směřuje právě tam. U velkoformátové dlažby se také vyplácí nechat spáru v ose dveří, nikoliv dlaždici. Spára v ose působí přirozeněji a lépe se řeší případné dorovnání.

Nezanedbatelnou roli hraje i tloušťka spáry a barva spárovací hmoty. U velkého formátu se doporučuje spára co nejtenčí, obvykle dva až tři milimetry, protože širší spára rozbíjí celistvost plochy. Světlá spárovací hmota v barvě dlažby potlačí mřížku a nechá vyniknout kresbu materiálu. Naopak tmavá spára formát zdůrazní, což se v malém prostoru může jevit jako rušivé. Při návrhu je vhodné myslet i na to, že menší počet spár znamená menší tolerance pro nerovnosti podkladu, a proto je nutné věnovat zvýšenou pozornost penetraci a vyrovnání.